Občas si myslíme, že aby byl náš svět v pořádku, musí se dít jen dobré a pozitivní věci. Jenže to, jaké jsou, vždycky záleží jen na tom, z jakého úhlu na ně pohlížíme. Věřím, že za podobu svých životů neseme zodpovědnost svými činy i svým uvažováním a taky moc dobře vím, jaké to je, když člověk přijde o všechno, co si pracně v minulosti vybudoval. A jaké to je, stavět si za pokořujících podmínek svůj život úplně od základů na všech myslitelných frontách…

Být v tom příslovečném černém pruhu není nic příjemného, obzvlášť pokud to trvá léta, ale mám opakované zkušenosti, že vidím-li v každé porážce příležitost na sobě pracovat, jsou pády do hlubin to nejlepší, co mě může potkat…

A tohle přesvědčení mi nejvíc pomáhá přežít všechno, co se mi na začátku jeví k nepřežití. Protože v mládí jsem měla velké plány a sny a byla jsem velmi vytížená, takový workholik, intelektuálka žijící a studující v Praze, která si nikdy nemyslela, že by mohlo přijít období, kdy o její schopnosti nikdo nebude stát a kdy bude mnoho let prožívat časy bez práce (nebo odpovídající práce), tudíž věčně bez peněz, a pak také bez naděje…

Zažila jsem si těžké časy mockrát, dalo by se říct, že v kuse skoro deset let. Nemyslím, že jsem z nich už úplně venku, ale dnes k tomu všemu, co se mi děje, dokážu zaujímat mnohem konstruktivnější postoj. V událostech, které se mi dějí, se snažím hledat pro sebe nějaký vzkaz. Co se mi tím chce říct? Co to ode mě vyžaduje? Jak se k tomu mám postavit, abych v tom viděla  dobro?