Dovol lidem být, jací jsou…

Už jsem zmínila, že si některé „nespravedlivé“ dění vysvětluji jako splácení dluhů z hluboké minulosti. Ano, myslím tím vícero životů člověka, který skrze ně prochází vývojovými fázemi duše. Takhle mi to dává smysl. Tento postoj mi pomáhá víc rozumět tomu, čím si procházíme a proč každý reagujeme, jak reagujeme. Proč s někým od první chvíle souzníme, a s jiným se neshodneme ani na základních věcech.

Naše reakce odpovídají tomu, jak daleko na své cestě jsme

Když jsem ve školce, nerozumím třeťákovi. Třeťák nemůže být svými znalostmi či úrovní chápání roven maturantovi…  A tak nelze po duši na prvním stupni chtít, aby se chovala stejně, jako kdyby dosáhla stupně deset.
Ješitný, omezený či vnitřně nezralý člověk mi nebude nabízet příliš velkorysých gest ani přiznávat svůj podíl viny na společném problému. Nevidí to. Nedokáže sám sebe a své chování nahlédnout z vyšší perspektivy. Je to jako bychom po dítěti vyžadovali, aby se chovalo jako dospělé. Je to dítě, mladíček…nemůžeme od něj vyžadovat zralé a uvědomělé reakce, protože ty vždy budou odpovídat jen tomu, jak daleko na své cestě k dospělosti je. Ale i dítko nás dokáže hodně naučit.  Jeho akce budou zkoušet i naše reakce. Naši schopnost zaujmout funkční výchovný postoj.

Víc vědět, víc vidět, víc se ovládat

Míň znalý má však možnost učit se od toho, kdo je dál než on. Rozšiřovat obzory, propojovat souvislosti, získávat zkušenosti i nadhled. Víc vědět, i se víc ovládat. Být schopen čím dál větší sebereflexe – umět nahlédnout sám na sebe z odstupu a vidět se víc objektivně. Mít vyšší úroveň svého vědomí, tedy toho, čeho jsme si celkově u sebe i u světa, v němž žijeme, vědomi. Jsem přesvědčená, že právě pro tohle si duše do zemské školy chodí a že je jejím úkolem si svoje uvědomování neustále zvětšovat.

Obklopuj se lidmi, kteří jsou na vyšší úrovni… 

Vždy se nám bude lépe vycházet s lidmi, kteří jsou na podobné vlně jako my. Vysíláme na stejných frekvencích, takže rádio neskřípe, dokud nezačneme ladit jinam. Nahoru či dolů, doprava či doleva… Jít nahoru stojí víc úsilí než sestoupit dolů. Ale nikdy dlouho nevydržíme zpívat v tónině, která nám není vlastní.
Když se jednou naučíme číst a psát, už nikdy nedokážeme reagovat jako analfabet. Jakmile něco v životě pochopíme, je přirozené  už dále jednat v souladu s tímto poznáním.
Je zákonem života, že vše musí růst, vyvíjet se, nebo stagnovat a zanikat. Nejde stát na jednom místě dlouho. Pořád musíme jít dál a výš…každý svou cestou, svým tempem. Budeme se potkávat a míjet, někdy se můžeme i doprovázet a mít části cesty společné…
Moudrý člověk si je více vědom, proto se obklopuje lidmi, kteří jsou na vyšší úrovni. Ví, že jedině tak sám sebe pozvedne a že ho formuje to, čím se obklopuje. Omezené prostředí předá omezený pohled a tím i omezené možnosti. Ale tohle vše se neděje ani tak slovy, jako spíš napodobováním. Vědomým i nevědomým. Což zejména pro rodiče může být velké prozření, když zjistí, že ke svému dítěti svým chováním komunikuje opak toho, co po něm slovy vyžaduje. Je to stejné v každém vztahu, v každé interakci, kterou máme s druhým člověkem.

…a sám buď příkladem pro ty, co jsou za tebou

Je příjemné nechat se někým vést, ale co dělat v případě, kdy já chci či musím vést druhého? A tím nemyslím jen dítě, ale třeba i velmi problematického člověka, s nímž potřebuju něco řešit a nemůžu se s ním vůbec nijak dohodnout. Nemusí to být jen hádky či konflikty, co nás v souvislosti s lidmi jiné úrovně trápí. Vidíme třeba, že dělají něco, čím si škodí a chceme jim pomoct. Zoufale. Protože umíme dohlédnout, kam cesta destrukce povede… Chceme je zachránit ve víře, že pro ně děláme to nejlepší. Jenže právě tím jim bohužel velmi škodíme.
Sama jsem si tím prošla mnohokrát, a dosud stále procházím, protože mé pudy mě k tomu volají. Vím, že se musím přemoct…

Lidi nestojí o nevyžádané rady, protože chtějí jen být vyslyšeni

A někdy bohužel nestojí ani o ty vyžádané…
Víme, jaké to je na obou stranách. Každý něco řešíme, i je s námi občas něco řešeno… Někdy si však chceme jen ulevit. Prostě mít možnost to říct. Nepotřebujeme, aby na nás hned každý navalil, co všechno děláme špatně a proč jsme na tom tak blbě, jak jsme. Někdy víme, že si prosíráme život, ale zatím s tím nemůžeme hnout, abychom to změnili. Mějme tohle na paměti, připomínejme si to. Čím víc se budeme do lidí navážet, tím víc se nás budou stranit. Jenže co pak s tím? Nečinně přihlížet?
Najdi si postoj, který tě nejmíň vyčerpává a dovol druhým být, jací jsou…
Netvrdím, že mi to vždycky jde lehce, ale jakmile se z té první pudové záchrané reakce vymaním, snažím se zaujmout vědomý postoj: přijmi, že ten člověk je jaký je a má právo takovým být. Má právo být na úrovni, na jaké je. Neřeš, co dělá on, řeš jenom to, co děláš ty. Starej se o svůj postoj. Takový, který tě co nejmíň vyčerpává. Starej se o svou emoci a snaž se, aby se na té stupnici pozitivní-neutrální-negativní pořád sunula od toho, co tě vytáčí či zraňuje, k tomu, co jsi schopna akceptovat. A ideálně se časem dostaň k tomu, že jsi povznesená a nebereš si jeho chování osobně. Dovol mu být takovým, jaký je a necpi ho do svého konceptu…

…ani je nezachraňuj, protože tvůj koncept není jejich koncept

Co je můj koncept? Je to mé vidění světa podle mé úrovně vědomí. Jsou to mé priority, mé hodnocení a soudy toho, ce je dobré a co zlé. Je to moje představa, jak se má žít správně, jak se mají lidé chovat, co by měli a neměli dělat, aby jejich život byl v pořádku. Abych jejich život byl v mém vidění světa (v mém konceptu) v pořádku. Chci po druhých lidech, aby se v mém světě chovali, jak po nich vyžaduju.
Tohle víc rozepisuje Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách, a také o tom docela srozumitelně mluví můj oblíbený motivátor Mark Dzirasa: Jsem přesvědčený, že jednou z největších životních výzev je naučit se „nezasahovat“. Přirozeně se domníváme, že ten náš recept na život by prospěl každému v našem okolí a pomohl všem, které máme rádi. Je v tom, ale trochu pýcha, protože to vlastně znamená, že se domníváme, že my víme lépe než ti druzí co je dobře a co je špatně. Těžko můžeme soudit pro jakou zkušenost si kdo sem na Zem přišel. A tak bych se snažil druhé nemanipulovat do svých konceptů – a speciálně ty nejbližší. Věřím, že způsob jak můžeme druhé ovlivnit je pouze a jedině vlastním příkladem, takže bych doporučil stát se sám zářným příkladem života podle hodnot, života plného lásky, soucitu a naplnění.“ Reagoval těmito slovy na dotaz, co dělat s tatínkem alkoholikem, tedy jak tatínka přivést na tu správnou cestu. Mark k tomu ještě dodává: „Dále bych se snažil milovat a přijímat tatínka již TEĎ a takového jaký je. Je neuvěřitelné, jak moc se lidé sami změní, když ustoupíme od snahy je měnit a necháme jejich vývoj na nich. Doplňuji, že otec samozřejmě velmi dobře ví a cítí, že je za svůj nešvar kritizován a odmítán. A právě přijetí, uvolní mnoha lidem cestu k nápravě.“

Jaké jsou moje hranice?

Všechno výše uvedené mi dává smysl jen když si dokážu udržovat svoje hranice. To je velké téma mého života. Lidi nám lezou tam, kam jim dovolíme, aby se nacpali. Když je někdo zlý a neurvalý, není v pořádku ho v tom podporovat. Když na mě nedávno jedna moje známá vztekle křičela, podařilo se mi nebrat si to vůbec osobně, takže jsem jí pak v klidu odpověděla: „Ale řvát na sebe nemusíme, že ne?“ Ztichla a začala mluvit normálně…

Když mě požádá o pomoc člověk, který mě předtím zradil, snažím se být velkorysá a „nevychutnat“ si ho, protože vím, že tahle nadřazenost by se mi vrátila (zažila jsem to mockrát a za tu pachuť už mi to dnes nestojí). Nedělám však pro něj nic, co mě stojí příliš velké úsilí. Zároveň mu ale ani nijak neškodím.

Opravdu se snažím starat jen o svůj přístup a o to, abych cítila co nejmenší zlost, zklamání, opovržení. Hledám si takový postoj, který mě nejmíň bolí. Ale samozřejmě i tohle je proces…čím větší emoci a citový interes v tom máme, tím těžší to je… Potřebujeme projít všemi těmi vlnami. Projít, ale nezůstávat v tom příliš dlouho…

Prosím tě, už to neřeš…

O tom, jak moc je ten či onen problém skutečným problémem, můžeme se svým okolím vést mnoho polemik. Sama jsem často slýchala větu: „Prosím tě, už to neřeš!“ Takhle obvykle zareaguje někdo, komu si (třeba i  nevědomě) opakovaně stěžujeme a jeho už to nebaví poslouchat. Může nám dlouhodobě něco radit, ale my se tím neřídíte, protože…(viz výše) přitom nás ten problém trápí a potřebujeme o tom nějakým způsobem komunikovat, dokud si něco neuvědomíme. A právě tohle uvědomnění nás pak může přivést k tomu, abychom se danou myšlenkou už nezabývali…čímž je problém vyřešen. Asi to časem rozepíšu do samostatného článku, ale já za sebe to řeším tak, že buď nechám ty kolovrátky a flašinety hrát stejnou písničku, přičemž sice projevím účast, ale už toho člověka nelituju, ani se mu nesnažím nějak extra pomáhat, protože vím, že to tak chce mít. Jen tu a tam nahodím nějakou možnou změnu úhlu pohledu na jeho situaci, ale když nereaguje, nechám ho dál být v tom jeho konceptu.

Pakliže jsem tou notorickou stěžovatelkou já, není snadné to u sebe hned rozpoznat. Mám naději, že teď už to tolik nedělám, ale když mi někdo vpálí nějakou invektivu, a mě to urazí nebo se dotkne, vím, že na nějaké úrovni se mě to týká. Že je to něco, na co bych se u sebe měla podívat. Někdy to objevím, někdy ne. Někdy se to dá řešit, někdy to vyžaduje spíš odbornou asistenci. A někdy si  pomyslím: „Příště radši drž hubu, protože toho člověka to stejně nezajímá, radši se z toho vypiš…“ A tak pak vytáhnu deník, nebo dopisní papír nebo otevřu nový mail… když si to celé vypíšu (zbrzdím tok myšlenek a dostanu větší souvislosti), najednou se mi leccos rozkryje, a já si pak řeknu, aha, ono to ode mě chce nebo v minulosti chtělo asi tohle… někdy mám možnost to ještě spravit, někdy už je to pasé… nicméně hned za rohem číhá další příležitost ověřit to svoje čerstvé prozření v praxi…