Už vím, že žádná naše zkušenost nebo situace, kterou člověk prochází, není samoúčelná. Protože i v té zdánlivě nejkrutější situaci se může ukrývat nějaké vyšší dobro, byť se to jeví v tu chvíli úplně absurdní. Během pár posledních let jsem pochopila, jakou obrovskou roli hraje náš vnitřní postoj, tedy to, jakým způsobem na vše, co se v našem životě děje, nahlížíme – jestli problémy vnímáme jako prokletí a smůlu, nebo jako požehnání a velký dar.

Myslím, že v tohle je klíč vypořádat se s tím, čemu říkáme nepřízeň osudu.

Život má smysl pro humor i pro dramata. V jedné zkušenosti může nabídnout celé spektrum možností, jak tuto zkušenost prožít, jak touto zkušeností projít. A tak na cestách, které se zdají naprosto přehledné a jasně vyměřené, může dojít k velkým překvapením, netušeným odbočkám a zcela neplánovaným změnám směru. Můžeme si myslet, že máme situaci pod kontrolou a přesně víme, kam jdeme…a pak přijdeme na rozcestí, kde je potřeba učinit volbu, s níž jsme nepočítali. Anebo počítali s tím, že naše rozhodnutí je předem jasné…a pak se ukáže, že vůbec.

Ve skutečnosti se děje víc to, s čím nepočítáme. Jenže kdo by chtěl žít jen předvídatelně? Já určitě ne, a tak je můj život jedno velké dobrodružství…je to cesta, na které potkávám Slunečníky, Měsíčníky a Větrníky převlečené za dobré i zlé pocestné. Nabízejí chléb i ránu holí. Dám i dostanu, dostanu i dám. A tak někdy pláču, někdy se směju, někdy jsem pyšná, jindy pokorně pokleknu. Učím se, rostu, sílím, snažím se porozumět a přijmout. Postupně. Někdy vím jak, a někdy nevím vůbec nic. Někdy se mi chce křičet, že tomu nerozumím, někdy se mi zdá, že tomu rozumím tak moc, že můžu poučovat.

Mít od každého kousek a zakoušet pestrost života. Ochutnávat a následně umět rozlišovat, co je co… to je pro mě důvod, proč se na tyto cesty vydávám. Nevím, co je na jejich konci, ale potřebuju zažívat, co mě na nich potkává. A když se mě pak někdo zeptá, mám o čem vyprávět.