září 2012, Leiden, Nizozemsko

Deštivý den civí mi do pokoje…

Když tu dlouho prší, občas si spontánně recituju úryvky z Krylova Deštivého dne… dnes se slunce opravdu ukázalo jen na malou chvíli…

Je mimořádně deštivý den, a možná, že už i všechno  za své vzalo…nedá se nikam jít, jen uklízet, čekat na kluka, až se vrátí ze školy a přemýšlet, co vlastně se svým životem dál…tak si říkám, že tento blog nakonec stejně asi napíšu…

Každé ráno, když všichni odejdou, a já zůstanu sedět sama za velkým stolem v kuchyni  jednoho holandského domu s okny jako výkladní skříň, přemýšlím, že bych o tom všem měla svému laskavému čtenáři napsat…je přece tolik věcí, co se mi děje…ale pak si pomyslím, že je to vlastně jedno, něco přijde, pak zase odejde, někdy dokonce dřív, než se nad tím stačím zamyslet… co když pojedu domů dřív, než to všechno stihnu vidět, zažít a napsat?… a co moje soukromí?…a chce se mi vůbec psát? posledních pár let jsem s tím měla dost závažný problém…i když je rozdíl psát proto, že mám puzení něco sdělit, a psát proto, že musím – tím spíš, když je mi k tomu i nadiktován způsob, jakým to mám udělat…

Vymyslela jsem si pro svůj budoucí nizozemský blog název O tulipánech a lidech a našla si krásnou tulipánovou fotku na úvodní stranu. Promyslela si témata, a pak jsem zjistila, že je nejspíš všechno marno, protože tu nakonec nezůstanu tak dlouho, jak jsem si přála…takže co s tím teď? – otázka pro Ruprechta, protože ten všechno ví…jenže kde je Ruprechtovi asi tak konec…? Snad jednou přijde, aby mi odpověděl na všechno, co jsem kdy toužila vědět a nemohla se zeptat…

V době, kdy píšu tento text, to na dlouhou nizozemskou budoucnost nevypadá, přesto o své zkušenosti něco napíšu. Možná nakonec ani tak ne kvůli ostatním, jako spíš kvůli sobě…protože tuhle zem mám moc ráda, i když přívětivý čas zde prožitý byl draze vykoupen časy zlými…Můj život posledních let se podobá velkému bloudění a hledání samotné podstaty svého bytí, hledání vášně a motivace pro cokoliv. Hledání sebe. Hledání toho, co chci dělat, hledání smyslu a naplnění.  Leč …víc nežli duše platí živobytí…

Hledání smyslu na úkor hmotného zabezpečení dostává člověka do úzkých a svádí ho vrátit se ke starým osvědčeným způsobům. Nastoupit znovu na cestu, které se bez velkých ztrát nelze vyhnout, protože všichni mladí jednou zestárnou za kvartýr  a stravu…

Vědomě jsem z tohoto systému odešla, ale je neúprosný a mocný a tahá mě zpět. Za kvartýr a stravu… Ale já bych si chtěla dopřát trochu jiný návrat…Z výhradně nizozemského blogu o životě člověka, který v relativně zralém věku opustí svoje někdejší „doma“ a jde hledat ztracené štěstí i ztracené já do cizí země, se tak stává blog  především o hledání cesty k sobě a hledání cesty z propasti zpátky na slunce… Chtěla bych alespoň částečně poodhalit něco ze života v Nizozemsku a něco málo prozradit i o tom, co jsem se naučila od jednoho autistického kluka, o nějž jsem se bez jakékoliv předchozí zkušenosti s autismem začala starat.

Možnosti tu jsou

Pokud člověk ví, kde se ve svém životě nachází a kam má namířeno, ušetří si mnoho zbytečné námahy…hmm, ale co když se sama se sebou míjím…

Kde jsem, to bych ještě docela odhadla, ale kam chci dojít…? Ztratila jsem opravdové zaujetí pro cokoliv. Nemůžu najít nic, co by mě skutečně zajímalo a čeho konkrétně bych chtěla dosáhnout. V obecné rovině se nějaké přání našlo, ale když pak došlo na lámání chleba, zjistila jsem, že je mi to celkem jedno a že o dosažení žádného cíle nemíním bojovat. Nedokážu si odpovědět ani na otázku, co by mě bavilo, co bych nejradši ze všeho dělala… odpověď byla vždycky nejednoznačná: bavilo by mě toho dost, ale o nic z toho nemám skutečný zájem… je mi třicet tři a zatímco před dvaceti lety jsem měla o svém životě jasnou představu a úspěšně si šla za vytyčeným cílem, dnes nevím, kdo jsem a nevím, co chci…

Usoudila jsem, že to musím za každou cenu zjistit a posléze si najít práci, kterou opravdu chci dělat. Odhodlala jsem se jít světa kraj, abych zjistila, co je mým životním posláním a rozhodla jsem se lehce, protože jsem netušila, kolikrát budu se svým rozhodnutím konfrontována a kolikrát ti Měsíčníci, Slunečníci a Větrníci prověří, jak pevné je moje odhodlání vydržet cokoliv…

Cesta každého z nás vede přesně tím směrem, kudy jde, byť se ostatním může zdát, že je to špatně. Protože i zdánlivě špatný směr může být nakonec tou nejlepší volbou, neboť nikdo z nás předem neví, jaký je vyšší záměr veškerého našeho počínání…Takže jsem 14 zásadních let svého života dobrovolně, leč těžce a potupně sbalila do krabic a poslala zpátky na začátek celého svého příběhu.

Realizace rozhodnutí jít třeba světa kraj za svým životním posláním možná znamená začít právě tady. Od nuly. Na startovní čáře, kde není nic z toho, co bylo kdysi (práce, láska, peníze, perspektiva, vlastní domácnost, nezávislost). Kde je potřeba vybudovat si celý život od znova. A kde mi to všechno, co jsem už jednou měla, bude nesmírně chybět…

Zlé časy přicházejí na každého. Ale je v nich ukryta síla neulpívat. Udržují člověka v bdělém stavu a nutí ho na sobě pracovat. Možnosti jsou vždycky, jen někdy je potřeba na ně vyčkat a vydržet čekat i tehdy, když hoří půda pod nohama a člověku se zdá, že hoří s ní…vždycky se nakonec něco stane, i když to vypadá, že se nestane vůbec nic…

Moje možnost dostala jméno práce v Nizozemí. V době, kdy dávám do kupy tento text, nemám zdání, do jaké míry přispěje k nalezení postrádaného… Ale mám víru a naději, že nic v našem životě není zbytečné, přestože v tom nakonec zůstává pachuť marnosti…i když…kdo ví, třeba někdy nejdřív musíme hodně ztratit, abychom později získali něco mnohem lepšího…

Odjela jsem do Nizozemska za prací, ale skutečný důvod byl trochu jiný. Možná právě proto můžu po několika měsících strávených ve dvou nizozemských rodinách říct, že cesta za svým vlastním návratem prostřednictvím zahraniční zkušenosti je v tomto ohledu spíš absurdní. Neboť práce se statusem live-in, tedy soužití s rodinou, znamená žít především jejich život. Rezignovat na svoje potřeby i touhy a být zcela k dispozici jejich potřebám, které jsou mnohdy protikladem k tomu, co je důležité pro mě. To pochopitelně vede k více či méně závažným konfliktům, občas ponižujícím situacím, ale také k nutnosti překonávat vlastní limity a rozkrývat různé vrstvy, které tvoří toho, kým jsem, nebo kým se alespoň cítím být…co jsem ochotna akceptovat jakožto práci na svých slabostech, a co už akceptovat nehodlám, protože to vnímám jako nátlak či snahu o převýchovu…

Člověk má o spoustě věcí, které do detailů nezná, mnoho iluzí.

Odjela jsem do světa s ušlechtilým cílem někomu pomáhat a sama při tom najít životní smysl. S romantickou představou o tom, že pomáhat ostatním a být užitečná je to nejlepší životní poslání. Že žít v domácím prostředí a respektovat přirozený rytmus nemocného je snadnější než zajišťovat institucionální péči, což jsem si taky zkusila – mít těch lidí na starosti mnoho a být pod neustálým časovým presem, abych je stihla všechny připravit dřív, než přestanou vydávat snídaně, obědy, večeře a že se včas nedostaneme na hromadnou procházku…myslela jsem si, že naopak u nich doma si budeme tak hezky poklidně žít, že tu práci budu dělat ráda a jako příjemnou odměnu si kromě zkušeností a plynulé holandštiny přivezu i měšec zlaťáků, díky nimž si jednou založím vlastní byznys a konečně budu sama sobě pánem, jak jsem si to vždycky přála…

Hezký sen, viďte…takže příště něco o rozdílu mezi představou a skutečností…