Můj životní příběh je taktrochu vyprávění na tisíc a jednu noc...

Narodila jsem se koncem sedmdesátých let na jihu, a od té doby mě to táhne na sever. Jsem vystudovaná novinářka a nedostudovaná lingvistka. Původní profesí rozhlasová redaktorka, posléze externí redaktorka několika novin a časopisů, pak také korektorka a příležitostná překladatelka.  Byla jsem však i sekretářka, projektová manažerka, pomocná vědecká síla na Filozofické fakultě, lektorka tvůrčího psaní.

Následně pečovatelka o lidi s demencí, recepční, makrobiotická kuchařka, servírka… Tři měsíce jsem pracovala jako live-in health care assistant ve dvou nizozemských rodinách. V jednom případě to však znamenalo uklízečku a služku, a ve druhém au-pair. V tom výčtu povolání jsem do roku 2016, kdy se můj soukromý i pracovní život stabilizoval, ještě stihla být kuchařka v paleorestauraci, servírka v burgerovém bistru, au-pair a prodavačka zmrzliny na Mallorce.

A než jsem dostala nabídku jít dělat asistentku ředitele, pracovala jsem asi rok jako dělnice ve fabrice… Vlakem jsem ve čtyři ráno jezdila z velkého města na ranní směny do malého města, kde jsem většinu času leštila loga na auta. Bylo to období, kdy jsem byla nejvíc na dně a vůbec si se svým životem nevěděla rady, než se ukázalo, že právě tímhle jsem si potřebovala projít pro to, abych se vnitřně proměnila a změnila i náhled na svůj život, přičemž se mi záhy pak ten život začal měnit k lepšímu… Cestou na několik prvních směn jsem ve vlaku brečela, jestli musím klesnout až takhle…nejspíš jsem musela, protože ve chvíli, kdy jsem se s tím smířila a kdy jsem přijala daný stav věcí, tedy že takové, jaké to je, je to v pořádku, a že takto je to pro mě v tuto chvíli nejlepší, mi přišla nabídka na úplně ideální práci, v níž jsem už téměř osm let, což je vzhledem k mé pracovní minulosti opravdu nebývalý jev...

Kromě své hlavní práce ještě občas koriguju texty a příležitostně překládám z angličtiny, slovenštiny, polštiny a nizozemštiny. 

Žiju poměrně pestrý i osobní život a dalo by se říct, že mě psaní a komunikace živí. Jsem zvyklá hodně psát a potřebuju se skrze své vlastní psaní realizovat. Také se domnívám, že mi to mnohokrát pomohlo se ze sebe, i svého života, nezbláznit. Víc než 20 let si píšu deník a svým blízkým přátelům jsem napsala tisíce dlouhých mailů o tom, čím si zrovna v životě procházím...

V posledních letech se mi pravidelně stává, že někdo z adresátů mých sdělení poznamená, že bych své texty měla vydat, protože mé zkušenosti a pohledy na život by třeba mohly inspirovat ostatní. 

Mám potřebu být užitečná, jenže...

Jsem ráda schovaná a vztahovat na sebe pozornost mi není příjemné. Nejsem moc aktivní ani na sociálních sítích. Nakrucování se před objektivem, abych získala reprezentantivní autoportrét, mi přijde trapné. Na fotkách a videích se sama sobě nelíbím, takže se focení i natáčení spíš vyhýbám. Také netoužím být středem pozornosti, netoužím se k ničemu veřejně hlásit. Téměř nenosím trička s nápisy, nemám žádné tetování, nejsem vyznavačka ničeho, co se striktně zastřešuje pod nějakou hlavičku... vidím, jak se v průběhu času měním a s tím se proměňují i moje postoje a osobní preference. Chci si dovolit svobodu mít věci tak, jak je zrovna aktuálně vnímám...

Mám v sobě spoustu vnitřních rozporů, protichůdných tendencí a potřeb, které se celý život snažím nějak vybalancovat. Občas kvůli tomu chodím i na nějakou terapii nebo seminář. A tam mi opakovaně říkají, že abych se dostala dál, je nutné, abych z té své ulity vylezla...

Na svých limitech a omezujících přesvědčeních se snažím pracovat. Učím se překonávat samu sebe, procházet svými strachy i hořkostmi, a kultivovat své malé já. Pomáhají mi k tomu životní okolnosti i moudrá slova, která dostávám jako posilu na své cestě. Někdy se k nám dostávají sdělení, která jako kdyby byla určena přímo nám... Já jsem si návod pro to, jaká bych chtěla být, částečně našla v mariánské modlitbě, která je prosbou o čisté srdce.  Vybrala jsem si z ní však jen část a vztahuju ji spíše k univerzu. Když se modlím za své záležitosti, obvykle nemyslím na žádný konkrétní výsledek, protože nevím, co je pro mě v tu chvíli správně. Snažím se proto veškeré dění jen odevzdávat tam nahoru, kde nejlíp vědí, jaké to zrovna potřebuju mít.

Starám se tedy výhradně o svůj přístup k dané situaci a pokud o něco prosím, tak říkám většinou jen tohle: