Když se neděje, co si přeju…

Když se neděje, co si přeju, je obtížné to přijmout jako spravedlivé. Zejména pokud jsem vyvinula velké úsilí, aby ona záležitost dopadla „dobře“. A ona je zatím buď stále stejná, anebo i horší, než jsem doufala…

Je opravdu špatně, když něco nedopadne dobře?

Na tohle může odpovědět jen ten, kdo zná všechny souvislosti a kdo ví, proč se děje, co se děje…

Vnímáme-li dění v našem životě jako nahodilé jevy bez hlubších souvztažností, můžeme mít mnohokrát důvod ke zlosti. Někdy se i věřícímu člověku zdá, že jeho modlitby nejsou vyslyšeny, ačkoliv se za daný úmysl modlí třeba roky… Ale co my víme o tom, jaké to má být „správně“? Zda to špatné dění není ve skutečnosti naším největším štěstím?

Nejvíc souvislostí vidí ten, kdo má pohled z nejvyšší perspektivy

V tichém rozjímání chodím probírat důležité věci svého života už mnoho let do minoritského kostela v Brně. Dříve převážně skrze modlitby, ale v posledních letech se tam chodím spíš jen zastavit a ani nic neříkat, protože tam nahoře to stejně všechno vědí…

Nutno říci, že mnoho věcí nikdy nedopadlo tak, jak jsem doufala…spíš naopak…přesto…pokorně tam chodím znova a znova …popřemýšlet, postesknout si, poděkovat, poprosit, anebo jen existovat…

Věřím, že všechno, co nás v životě potkává, zapadá do vyššího řádu věcí, i když se zdánlivě jedná o nezdary až katastrofy. Už dávno vím, že na porážkách se naučím mnohem víc než na vítězstvích, tedy za předpokladu, že mi prohry nezatvrzují srdce. Některá přání se mi nemusí plnit i proto, že jsou sobecká nebo že si přeju víc, než bych dokázala zvládnout.

Srdce moje, jsi opravdu připravené na to, co si tolik přeješ, aby se stalo?

Za nejdůležitější činnost v našem lidském životě, považuji kultivaci svého ducha, své bytosti a to právě skrze pocity srdce. Srdce mi ukazuje, kde jsem ještě malá a kde už jsem trochu povyrostla. Když cítí hořkost, zlost, frustraci… jen mi tím ukazuje, s čím ještě musím pracovat. Kde cítí klid, lásku, nelpění… tam už je hodně odpracováno. Učím se neustále překonávat samu sebe, procházet svými strachy i hořkostmi, a kultivovat své malé já. Pomáhají mi k tomu nejen životní okolnosti, ale i moudrá slova, která dostávám jako posilu na své cestě. Už jsem o tom psala ve svém příběhu, ale tady bych to chtěla ještě znovu zopakovat.

Když se modlím za své záležitosti…starám se jen o to, abych uměla přijmout, co se bude dít

Dnes, když se modlím za své záležitosti, obvykle nemyslím na žádný konkrétní výsledek, protože nevím, co je pro mě v tu chvíli správně. Snažím se proto veškeré dění jen odevzdávat tam nahoru, protože jenom tam nejlíp vědí, jaké to zrovna potřebuju mít. Starám se tedy výhradně o svůj přístup k dané situaci. Nemodlím se za to, aby moje záležitost dopadla tak, jak si ve skrytu duše přeju, aby dopadla, ale za to, abych to uměla přijmout a vyrovnat se s tím, ať už to bude jakékoliv. Tedy abych dokázala unést výsledek onoho dění. A pokud myslím na nějaké těžké dění u ostatních, tak také prosím za to, aby vše dopadlo k nejvyššímu dobru všech zúčastnětných, ať už je tím dobrem cokoliv.

Odevzdávám a přijímám…protože jednou budu vědět

To mi pak velmi pomáhá přijímat vše, čemu ještě úplně nerozumím, proč se děje. Zůstává mi však naděje, že jednou se nám vše vyjeví… V tomhle je moje víra opravdu pevná. I když zažívám pocity smutku, zklamání i nepochopení, vím, že až si trochu popláču, tak se pak nakonec zvednu a řeknu, že to takhle přijímám, a jdu na své cestě dál podepřená vírou, že i když tomu vůbec nerozumím, a fakt mi to dalo ránu, je to takto v pořádku a až přijde čas, budu vědět, jak s tou zkušeností naložit, abych ji proměnila v nějaké požehnání a zase trochu obdělala ten širý lán svého srdce.

Co mi pomáhá

Na závěr zde znovu připomenu úryvek původně velmi dlouhé mariánské modlitby, která je prosbou o čisté srdce. Najdete ji v knize modliteb P. Vojtěcha Kodeta, případně i různě na internetu. Já si však připomínám jen tuto část, protože pak vím, že ať už se v mé záležitosti stane cokoliv, nakonec se s tím zvládnu vyrovnat…