Kdyby to bylo snadné najít, nestálo by to za hledání

Žádný film mě v posledních letech tak hluboce nezasáhl jako Extremely Loud and Incredibly Close, americký film z roku 2011, který jsem poprvé viděla během svého pobytu v Nizozemsku. Udělal na mě tak silný dojem, že jsem mu věnovala mnohastránkový zápis v deníku, z něhož později vznikl i tento text, který jsem následně umístila na svůj někdejší blog O lidech, cestách a hledání.

Okouzlil mě nejen samotný příběh, ale hlavně ten malý kluk, který nesleze z plátna. Thomas Horn neměl žádnou zkušenost s hraním a přesto dostal obrovskou příležitost, která se proměnila v životní výzvu. Představuje chlapce s poruchou osobnosti, silně lpícím na svém otci. Otec se však stane jednou z obětí 11. září 2001…

Když to nezkusíš, nebudeš vědět, jestli to dokážeš…

Film je postavený na jeho osobnosti a životním příběhu. Ukazuje, jak letadla v mrakodrapu zasáhnou do života jedné obyčejné rodiny, a především jak zasáhnou devítiletého Oskara, který ztrátou otce přichází o zásadní prvek svého života. Matka je na okraji jeho zájmu a byť se oba snaží sebevíc, nedokáže to zaplnit díru, která po otci zůstala v jeho dětské duši.

Jednou mě testovali na Aspergerův syndrom. Podle tatínka jsou takoví lidé moudřejší než ostatní, ale neumějí rovně utíkat. Test dopadl nejednoznačně… Oskar Schell je na svůj věk nadmíru inteligentní, bystrý a odhodlaný. Ale platí za to mnohými fobiemi a problémy v komunikaci s ostatními lidmi. Ve skutečnosti je to ale nemocný člověk, emočně značně nestabilní, jemuž otec výrazně pomáhal v boji s vlastními omezeními. Vymýšlel pro něj neuvěřitelně nápadité průzkumné hry a těmi ho nutil překonávat zábrany v kontaktu s cizími lidmi a zároveň v nich využíval jeho nesmírné bystrosti. Hnal ho dopředu a rozuměl mu.

Oskar je neurvalý a urputný. Nevzdává se, i když je mu nejednou hodně úzko při překonávání překážek, které většině lidí žádné problémy nedělají. Navíc je deprivovaný ztrátou otce a musí najít způsob, jakým se s ní srovná…Tohle všechno musí Thomas Horn umět vyjádřit. A protože Oskar Schell je problematický hlavní hrdina, znamená to pro jeho představitele nepříjemný úkol – stát se vlastně takovým antihrdinou, protože většině diváků jeho postava poleze neuvěřitelně na nervy.

Film vychází ze stejnojmenné knihy mladého amerického autora Jonathana Safrana Foera, který se už proslavil knihou Everything is Illuminated (Všechno osvětleno), podle níž je rovněž natočen stejnojmenný film. Extremely Loud and Incredibly Close v režii Stephena Daldryho se zaměřuje především na chlapcovu linii příběhu (v knize je to trochu jinak).

I když nevíš jak dál, nikdy nepřestávej hledat…

Oskar Schell má devět let a nesmírně miluje svého otce (ve filmu ho představuje Tom Hanks). Rozehrajou spolu velkou průzkumnou expedici za hledáním údajně existující, leč zmizelé části Manhattanu. Oskar nemá žádné indicie a musí hledat něco, o čem vlastně vůbec neví, co to je…

11. září dopoledne odchází otec na schůzku do jedné z budov WTC, pět pater nad místem nárazu…Z tatínka zůstal jen prach. Teď je na střechách, v řece a v plicích milionu lidí v New Yorku vždycky, když se nadechnou…

Oskar zůstane sám, s nedokončenou expedicí…

Můj táta zemřel 11. září. Celý rok po jeho smrti jsem nevkročil do jeho pokoje, protože to bylo příliš těžké a vždycky se mi chtělo plakat. Jednoho dne jsem měl nohy jako z olova, ale stejně jsem tam vešel. Chybělo mi naše společné taekwondo, protože mě to vždycky rozesmálo. Když jsem vešel do jeho šatníku, kde měl všechno oblečení a šaty, natáhl jsem se pro jeho starý fotoaparát, z výšky spadla váza a rozbila se. Uvnitř byla obálka, na které bylo napsáno „Black“. Věděl jsem, že tatínek mi někde něco zanechal, od čeho je ten klíč...

Protože jsem měl klíč, musel k němu existovat i zámek. Protože jsem měl jméno, muselo patřit nějaké osobě. Ten zámek musel existovat. Najdu ho, protože chtěl, abych ho našel. Najdu ho, protože jedině tak prodloužím svých osm minut s ním. (odkaz na teorii, že kdyby explodovalo Slunce, trvalo by 8 minut, než by se o tom lidé dozvěděli) Možná je tak prodloužím navždy.

Připravil jsem si ruksak s nezbytnými věcmi, které budu potřebovat k přežití: Plynovou masku, kterou mi babička koupila dva týdny po Nejhorším dni. Svou tamburínu, která mi pomáhá zůstat klidným. Samozřejmě dalekohled. Musel jsem cestovat nalehko, abych byl co nejrychlejší. Můj expediční deník. Fotoaparát tátova otce. Stučnou historii času od Stephena Hawkinga, ze které mi tatínek čítával. Mobil. Rozinkové sušenky, které zbožňuju. Samozřejmě klíč. A tatínkův vzkaz „nepřestávej hledat“. A taky nepřestanu. Nikdy.

Netušil jsem, co mě čeká. I když mě bolel žaludek a oči mi slzely, rozhodl jsem se, že mě nic, nic nezastaví. Ani já sám.

Měl bys to zkusit, může to změnit tvůj pohled na svět…

Protože z veřejné dopravy panikařím, šel jsem pěšky. Vždycky mi dělalo problémy dělat jisté věci. Ale Nehorší den můj seznam značně rozšířil: staří lidé, utíkající lidé, letadla, vysoké věci, všechno, kde se můžete zaseknout, hlučné věci, křik, pláč, lidi se zkaženými zuby, opuštěné tašky, opuštěné boty, děti bez rodičů, všechno, co zvoní, všechno, z čeho jde pára, lidi, kteří jedí maso, lidi, kteří se dívají nahoru, tunely, všechno rychlé, hlučné, se světly, s křídly! Z mostů mám ještě větší panickou hrůzu…

Vzpomene si na setkání s otcem u houpaček v Central Parku. Houpání nepovažuje za bezpečné, načež mu otec říká: Když to nezkusíš, nikdy nebudeš vědět, jestli to dokážeš nebo ne. Měl bys to zkusit, Oskare. Může to změnit tvůj pohled na svět…

A tak stojí na začátku brooklynského mostu, tamburínou si dodává sebevědomí a vzápětí se s vlastním křikem a hartusením tamburíny rozběhne, aby překonal sám sebe.

Na počátku byl jednoduchý úkol. Najít zámek pro klíč. Ke splnění úkolu jsem si vymyslel systém. Rozepsal jsem si každičký detail. … Vzal jsem telefonní seznamy a napočítal 472 Blackových. 216 adres, protože někteří žijí spolu. Spočítal jsem, že když každou sobotu navštívím dva, mínus školní hra Hamlet, minerály, mince a komiksy, tak mi bude trvat tři roky, než je všechny navštívím. Ale přesně to udělám! Navštívím každého Blacka a zjistím, od čeho je ten klíč, protože tak to tatínek chtěl. Nejlepší variantou byly čtyři poslední číslice z telefonního čísla. Lidi jsem si rozdělil na zóny. Mamce jsem opět musel lhát, protože by nepochopila moji potřebu hledat zámek, která mi pomůže najít smysl jeho nesmyslného zabití cizími lidmi…

Příběhy musí být vyřčeny…

A každou osobu jsem vnímal jako číslo v obrovské rovnici. Ale nefungovalo to, protože lidi nejsou jako čísla, ale spíš jako písmena. A ta písmena chtějí napsat příběh. Tatínek říkával, že příběhy musejí být vyřčeny. Naplánoval jsem si 6 minut na návštěvu každého se jménem Black. Ale nikdy to nebylo jen 6 minut. S každým jsem strávil víc času, než jsem předpokládal. Všichni mě utěšovali kvůli mému tatínkovi a vyprávěli mi svoje vlastní příběhy. Ale já jsem se nechtěl cítit lépe a nechtěl jsem přátele. Chtěl jsem jen ten zámek. Vůbec jsem se k tatínkovi nepřibližoval. Ztrácel jsem ho…

Bylo to horší než narazit do zdi. Také jsem měl pocit, že jsem narazil, protože jsem zkusil 148 různých zámků, ale klíč nikam nepasoval. Tatínek chtěl, abych ten zámek našel, abych pochopil, že to bez něj zvládnu! Pořád mám strach, když jdu na neznámé místo. Mám takový hrozný strach, že se musím objímat, abych se nerozsypal. Ale nikdy nezapomenu, jak říkal mamce: Kdyby to bylo snadné najít, nestálo by to za hledání. Pořád mám strach, vždycky, když odcházím z domu. Vždycky, když slyším otevírat dveře! A nevím nic, co bych nevěděl už na začátku! Tatínek mi chybí víc než předtím, i když pointou všeho bylo, aby mi nechyběl! Strašně to bolí. Občas si myslím, že udělám něco moc zlého…

V tomto okamžiku získává pro své putování společníka. Němého podnájemníka z bytu své babičky (a Max von Sydow v této roli předvede své letité herecké mistrovství výmluvně i beze slov), který ho donutí překonat další limity. Právě jejich společné scény mají nejvíc komických prvků, takže film není jen smutný a depresivní. Nejemotivnější scény naopak probíhají s matkou, kterou představuje Sandra Bullock.

Důležitější než cíl, je to, co na cestě k němu prožiju…

Pro mě je to jeden z nejkouzelnějších a nejdojemnějších filmů. Mám k němu nesmírně blízko kvůli několika věcem. Toho malého kluka jsem si velmi oblíbila a stejně jako on si ráda vyrábím všechny ty kreativní věci, které doprovázejí hledání. Kartotéky, harmonogramy, deníky. Ale narozdíl ode mě je nápaditější, systematičtější, důslednější a umí origami.

Nejvíc mě však film oslovuje kvůli oné hledací paralele. Také hledám něco, o čem přesně nevím, co to je. A je rovněž možné, že to nenajdu (ale kdyby to bylo snadné najít, nestálo by to za hledání). Možná, že než najít cíl, je opravdu mnohem důjležitější to, co na cestě za ním prožiju, co se naučím a co sama v sobě překonám…

Hledej klíč a najdeš sebe…

Oskar hledal klíč, ale našel hlavně sám sebe. Jiného než předtím. Absolvoval cestu za klíčem a za otcem, ale našel cestu k matce. Jeden otec zmizel, ale druhý se vrátil. Rodina je zase po hromadě a Oskar se přestal bát. Už ví, že dokáže existovat i bez svého tatínka…je mi to tedy blízké i touto marností – odjela jsem do Nizozemska taky něco hledat, ale i já mám pocit, že místo abych se k tomu přibližovala, akorát se vzdaluju…

…ale možná bych i já měla být ráda za své zklamání, což je mnohem lepší než nemít vůbec nic.

 Až teď je čas jít domů…